Tento závod byl jedním z prvních štafetových závodů u nás. Inspirován je zahraničním závodem s mnohem větším rozsahem, ale ono i těch 360 kilometrů, co dnes Vltava run má, stačí. Registrace jsou vyprodané během několika vteřin a každý rok se na start postaví 300 týmů. Tohle vše se řeší už v říjnu. Pak už je potřeba trénovat a těšit se na sportem nabitý víkend. Letos jsme se Vltava runu zúčastnily s naším ženským týmem a provedu vás teď celým závodem.
Ta Vltava je do Prahy pěkně dlouhá!
Pro většinu běžců, kteří se do Vltava runu přihlásí, je tolik kilometrů v kuse nepředstavitelná porce. Ale v týmu už je to o něčem jiném. Celkem musíte vše zvládnout za víkend. Soutěží se ve třech kategoriích - běžci do 8 lidí, běžci o 12 lidem a ženské týmy. Úseky na sebe navazují a opravdu co možná nejvíce kopírují tok řeky. Vše je pak vedeno krásnou přírodou, malebnými městy a vesničkami. Jeden rok se může jednat o letní víkend s fanděním v plavkách, jindy naopak o studený Šumavský zážitek, který nás potkal letos. Přesto jsme si jako celý tým nechaly udělat kromě společného trička s našim logem také čelenku od Bjež. Vybraly jsme si motivační text Všechno je to v hlavě. Ono to platí pořád, ale tady dvojnásobně. Čelenku jsme měli letní Drop, která perfektně saje pot, ale vůbec o ní nevíte. A byla skvělá jak ve dne, tak v noci. Krásně stihla mezi úseky uschnout a proběhala s námi celou Vltavu!
Většina z našeho týmu #KeckyJedouPecky se postavila na start poprvé. Byly jsme parta holek z různých koutů republiky a vlastně se většina z nás před závodem ani neznala. Náš cíl byl si víkend užít a vlastně poznat, jaké to všechno je. Zkušenosti totiž hrají velmi významnou roli a při takto organizačně a logisticky náročném závodě to platí dvojnásob. Rozdělily jsme se na začátku do tří aut a předem měly dané úseky, které poběžíme. Díky dopředu zaslaným údajům jsme věděly, jak dlouho bychom měly který úsek běžet. Tedy teoreticky samozřejmě. Ale kdo udal správný čas, jak požadovali organizátoři, tomu to sedělo až nečekaně přesně.
Jdeme na to, aneb zimní start v Zadově
Podle těchto předpokladů se poskládaly týmy na startu. Ti nejpomalejší startovali v šest ráno, favorité pak ve tři odpoledne. Nám vyšel start na osmou ráno, tedy někde uprostřed. Jak tým vyběhne, už se pořád jen běží. Po celou dobu jsme si předávaly štafetový kolík, letos poprvé tracker, který ukazoval aktuální polohu a tempo. V aplikaci na telefonu pak každý přesně věděl, jak na tom na kterém úseku běžec je a kdy by mělo zhruba dojít k předávce. To bylo neskutečně praktické.
Kromě 360 kilometrů běhu musíte urazit tu samou, a vlastně i delší, vzdálenost v autě. Jeden běžec z auta běží, zbytek jede na další předávku. Takto až do chvíle, kdy má odběhnuté celé auto a nastupuje auto druhé. Po nich pak třetí. Víc aut v závodě povoleno není. Pak se kolečko opakuje. Celkem se takto auta otočí třikrát. Každý běžec tedy běží tři různé úseky. Pokaždé v jinou denní dobu, s jinými parametry a hlavně jinou únavou. Spánku totiž na závodě moc není. Jednu delší pauzu jsme využili ke spánku na louce kousek od Lipna. Přes noc jsme pak na pár hodin lehly do předem organizátorem zajištěné tělocvičny. Tam byla navíc možnost sprchy.
První běh pěkně s elánem a energií
Celý závod se běží okolo 35 hodin v průměru. Na mě čekaly dva úseky v sobotu a jeden v neděli. Na prvním úseku je člověk ještě v plné síle odpočinutý a připravený. Byli jsme první auto, tedy na nás vyšly hned ranní úseky. To bylo neskutečně fajn, jsem zvyklá běhat ráno do práce a start o půl deváté mi seděl. Pršet pomalu přestalo a trasa prvního úseku vedla po zpevněné cestě krásnou přírodou šumavského lesa. Trošku to vše mělo díky mlze podzimní nádech, ale moc jsem si to užívala. Mírně horší byl seběh do vesnice a místa na předání, který vedl po louce s mokrou trávou a v mých silničních botách to klouzalo. Ještě finální malý kopeček a rychle předat další běžkyni z našeho týmu. Hned jak jsme doběhly, musely jsme vyrazit na další předávku, přejezdy byly místy komplikované. Organizátor ale připravil skvělý a propracovaný vytištěný manuál, kdy jsme si jen pomocí QR kódu načetly trasu a jely. Člověk s narůstající únavou mírně ztrácí orientační smysl a tohle je velký pomocník.
Blíží se noc, jdeme na druhý úsek
Moje druhá sobotní trasa už byla na přelomu světla a tmy. Opět se mírně ochladilo a tak jsem nasadila Bjež rukávky a čekala na předávku. Jsou skvělé hlavně v tom, že když je vám pak zase teplo, jen je stáhnete na zápěstí a nemusíte nic víc řešit. A přesně nám seděly k týmovému tričku. Od šesti hodin večer je navíc povinná noční výbava, reflexní vesta, červené světlo a čelovka. Vše jsem měla na sobě a vyrazila. Trasa byla tentokrát více trailová a s profilem spíš dolů, než nahoru. Ale i tak mě pěkně prověřila. Některé pasáže byly hodně bahnité a s přicházející tmou nebezpečné na pád nebo uklouznutí. Dobíhala jsem už na úplné tmy a snažila se nahnat co nejvíce času. V noci jsou úseky obecně náročnější, chtěla jsem tedy kamarádkám získat víc času a tím i trošku klidu na trase.
Zatnout zuby a bojovat i na posledním úseku
Třetí úsek na mě čekal ráno po pár hodinách spánku v rušné tělocvičně. Vyrazily jsme ale pozdě a na start dojely dost na čas. Nestihla jsem se rozcvičit, ani nějak zahřát, jen jsem rychle obula běžecké boty a už byl můj úsek na řadě. Vzala jsem si pohodlné tenisky s tím, že úsek je lehký a už mě bude vše bolet, tak radši být v pohodě. Bohužel zrovna toto se mi dost nevyplatilo. S úsekem, který by normálně nebyl vůbec problém, jsem se trápila celou hodinu. Nestáhla jsem ani minutu, naopak jsem nějakou ještě nabrala. Až mě překvapilo, jak těžké to může potřetí být. Zatla jsem ale zuby a snažila se do posledního metru. Jak víte, že běžíte pro tým, je ta motivace hned jinde. Prostě vám to nedá.
Bohužel nás zranění neminulo
Z třetího auta se holky potýkaly s problémy už od sobotního večera. Jedna bohužel chytla nepěkné střevní potíže a druhá špatně stoupla a zvrkla si kotník. Pravidla dovolují takto indisponovanou běžkyni nahradit. Los padl na mě a hned po doběhu jsem se dozvěděla, že mě čeká ještě bonusový čtvrtý úsek. Rychle jsme přejely na jeho start. Musela jsem si dát hodinku spánku vedle auta, abych vše zvládla.
Rychle jsem se oklepala, oblékla, vzala rychlé závodní boty a vyrazila. Trasa byla pěkně zvlněná, hned na úvod jsem měla dva slušné kopce. Všichni kolem mě jen šli a to mě nakoplo běžet. Vlastně mě to hrozně bavilo. Zase se mi ukázalo, jak může psychika udělat neskutečně moc. Úsek jsem dala na maximum a proletěla cílem o deset minut dříve, než bylo očekáváno. To samé ale čekalo ještě na jednu členku našeho auta. Pak už jen vyrazit do cíle a čekat jak to vše dopadne. Měly jsme odběhnuto.
Takové smutné zakončení
V ženské kategorii nezávodí tolik týmů, jako v těch přechozích dvou, a tak jsme věděly, že by mohlo vyjít i nějaké pěkné umístění. První dva ženské týmy byly pěkně rychlé, takže už na startu měly velký náskok. Ale o třetí místo jsme se rozhodly poprat. Bojovaly jsme celkem tři týmy a celou dobu se tak všemožně střídaly a měnily náskok. Dlouho se nám povedlo třetí místo držet a udělat si náskok, ale ještě jeden tým byl za námi. Na poslední úsek měly velmi rychlou běžkyni, která si dokonce zaběhla osobní rekord na deset kilometrů, a celkově doběhli o 4 minuty rychleji než my. Po 32 hodinách a 40 minutách závodění jsme v cíli byly jako čtvrté. Nebudu lhát, že mě to mírně zamrzelo, přeci jen jsme do toho daly všechny maximum. Teď ale s odstupem času vím, že všechno bylo tak, jak mělo být. Z celého závodu jsem si odnesla maximum zážitků, přes 50 uběhnutých kilometrů, nějaký ten puchýř, stovky kilometrů v autě, ale hlavně skvělý pocit, že v týmu člověk dokáže opravdu hodně. Tak uvidíme v jaké sestavě se potkáme příští rok.
